Michael Knauth

Michael Knauth je určitý způsobem koncepčním umělcem, alespoň to tak říká. Hmotnému materialismu téměř nedůvěřuje, věnuje se svému umění, které je jeho hlavní činností. Realizace je čistě technickou řemeslnou záležitostí, nad kterou dohlíží, méně se na ní podílí, neboť vlastní umělecký proces je pro něj již ukončen. Proto zde nevidíte žádné objekty, nýbrž fotografické snímky jím vybudovaných objektů.
Přesto napřed vysvlékl princezny a prince z říše Barbie, zbavil je jejich vnější pokrývky, kurýrova je, seřadil je do řetězců, urovnal do skupin, jiné rozebral a přeměnil je na objekty se skrytým smyslem. A nad fotografickými skříněmi, které panenky znázorňují větší, než je najdete v hracích pokojíčcích, také mocnější, než se jeví roztomile zabalené do nejnovějších módních kreací, vzniká podivuhodně fašistoidní účinek, neboť se zdá, že se jedná o chov, normování, usměrnění. Sama nahá seřazená těla, ať už si vzájemně lezou do zadnice nebo nic netušící pozorovatel je zaplaven hnědým semenem, to může být vyprávěný příběh, provokující první stimul. Skličující účinek vyplývá spíše z bezvadné nahé panenkovitosti přehnané seřazením do řad, ponurým souběhem, přeměna individuality na hmotu. Michaelu Knauthovi jde o to, co se skrývá za krásným zdáním světa reklamy a zboží, prázdné obaly, duté sliby, které se nazývají životem a jsou náhražkou. Zde se překlápí významy, také na akrylových obrazech Michaela Knautha, které nejprve přijímají vnější sterilitu světa reklam, aby ji pak odcizující jinou kombinací textu a obrazu přeměnili na otázky.
Dr. Ina Gille, Lipsko v květnu 2005

Michael Knauth

Obrácený svět. Svět vzhůru nohama. Svět je hračka loutek. Kdo je loutkoherec? Kdo nese odpovědnost? Kdo rozhoduje o průběhu hry, jejích pravidlech a jejím konci? Jestliže jsme Bohem, měli bychom alespoň spolurozhodovat. Kdo se však ve víru každodenních starostí nikdy těmito otázkami nezabýval, protože jsou pro něho příliš filozofické, nebude zbytečně ztrácet čas myšlenkami, zda je aktérem, snad dokonce i režisérem nebo jen využívanou manipulovanou figurkou, vystavenou neprůhledné existenciální a společenské hře s nepřehlednými pravidly. V ideálním případě klade umění otázky, které vyzývají k přemýšlení. Chce-li být umění jen krásné, líbivé a zábavné, zůstává afirmativní a ohlupuje jako bezvýznamné dekorační zboží poplatné módnímu masovému vkusu. Michael Knauth, umělec z Chemnitz, neklade jenom otázky. Velmi působivým způsobem slučuje ve svém díle různé funkce a projevy umění - jako ve své velké nepřehlédnutelné revoltě proti existenciální a společenské bezmocnosti, za kterou sám člověk nese odpovědnost: "My jsme Bůh". Přitom člověka napadne Kantova známá definice osvěty, která má člověka osvobodit z jeho nedospělosti, kterou si sám zavinil. Knauth chápe v této práci svůj hlavní úkol tak, že umění má naprosto burcující poslání, aniž by přitom propadl konceptuální zábavní banalitě s okázalým chováním zasvěcené osoby. Naopak: jeho vystavené práce mají jak citový, tak i smyslový náboj s bezprostředně groteskními a absurdními rysy. 24 stejných, snad klonovaných loutek, které by tuto pozici mohly při veškerém svém aseptickém klidu pokládat za naprosto neslušnou, visí od stropu hlavou dolů, odsouzené k nicnedělání a vystavené na pospas skrytému loutkoherci. Koneckonců nezáleží na tom, zda jsou ty loutky ženského pohlaví, vybavené všemi podstatnými atributy, které je degradují na útrpný status čistě užitné figury, jsou stejně bez života, bez uvědomění si sama sebe a bez znalosti světa, který si žádá více než jednorozměrné zombie loutek. Pozorovatel Knauthovy práce, vyděšený z toho, že apelativní a provokující síla armády, ba dokonce série stejných loutek je tak velká, že se v nich každý ihned může nalézt, se musí ptát: Visím tam i já na neviditelných nitkách, na provázku a proč? Jakou roli hraji, jsem řízen cizí osobou? Knauthův obrácený svět je sice theatrum mundi, které má však šanci zase se vrátit zpět - k lepšímu. To je přinejmenším hluboký záměr jeho prací a pro něj i vizitkou umění vůbec: bez samolibých společenských způsobů akademického konceptuálního umění, daleko od jakýchkoli soukromých mystických výlevů l´art pour l´artismu se Knauth pokouší prolomit to, na co jsme zvyklí. Jeho paleta sahá od AHA zážitků až po inscenovanou radikální šokshow, aby vyburcoval naše spící vědomí z jeho nekritického mrákotného stavu a pobídl ho k tomu, aby se vzchopilo a zase vzalo do svých rukou vše, co jsme lehkomyslně přenechali stratégům konzumního a reklamního světa. Podle Michaela Knautha má umění zviditelňovat jednoduché skutečnosti v mezilidských vzájemných vztazích a v soužití, nabídnout nám přijatelné vysvětlení a jednání, kterými bychom se mohli zbavit své vlastní automatizované zmanipulizované techniky, a nalézt cestu zpět k autentickému vlastnímu prožitku, vzdálenému onomu sebehypnotickému uvedení do klidu. Tím, že jednotlivec prolomí spolupůsobení stereotypních manipulačních mechanismů, vdechne si sám zase život do té míry, že rozpozná skutečný celek, ve kterém jedná a myslí jako autonomní bytost, a není již veden a předváděn jako bezmocná loutka. Z umělého ráje sugestivní, vše nivelizující reklamní estetiky nás prudce katapultují Knauthovy obrazy a instalace, duchaplné inscenace, když v určitém okamžiku čestného sebepoznání zjistíme, že možná nejsme (jako) Bůh, ale nikoliv narkotizovaná loutka. Michael Knauth odcizil tak trochu jako Prometheus bohům oheň. Pro umělce zůstává pak tím spíše poslání udělat mnohé věci s ostatními a pro ně, avšak nikoli jako moderní Sisyfos.
Klaus Fischer 2007

Michael Knauth